Jelení lůj a vojenská služba

Vystoupila jsem z letadla celá pomačkaná, se žaludkem na vodě a hučením v uších. Jak já tyhle dlouhé lety nenávidím! Chtěla jsem se zhluboka nadechnout, jenže právě v tom okamžiku dokonal poryv větru zkázu zbytků mého účesu a do tváře mi vmetl snad hrst jemného písku. Sakra! Že já nezůstala v redakci. Včera tady v Lógaru ukončil po pěti letech svou činnost český Provinční rekonstrukční tým a můj šéf, šílený fanoušek do všeho, co jenom trochu smrdí armádou, mě sem poslal natočit poslední rozhovor a nafotit pár dojatých vojáků. Bastard dětinskej. A přitom musel jasně vědět, že se sólokaprem odsud určitě nepřiletím.

„Jak se teď cítíte plukovníku Vaňku?“

První otázka je vždycky směšná.

„Cítím se normálně, odjíždíme s pocitem dobře vykonané práce.“

Odpověděl trochu odměřeně. Zkusím ho trochu rozehřát.

„A z čeho máte největší radost?“

„Mám radost z celých těch pěti let, ze skvělé spolupráce s NATO a z dobře fungujícího týmu. Když uvážíte, že se tu vystřídaly téměř tři tisíce příslušníků Armády České republiky a nyní předáváme provincii do rukou afghánských úřadů, je to důvod k hrdosti.“

Zabralo to. Šéf chce doják, dostane doják.

„Hrdost je krásná, co ale něco jako osobní potěšení. Něco, na co budete rád vzpomínat. Něco, o čem budete vyprávět vnoučatům?“

Usmál se. Mám ho na lopatě.

„Já osobně? Mám největší radost ze stavby a otevření střední zemědělské školy, která se stala první odbornou v celé provincii. Pět set studentů může významně přispět k rozvoji celého tohoto zemědělského regionu. A víte, jak se do té školy těší?“

Škola? Tenhle tvrďák v khaki oblečení mi tu vypráví o škole? Kdepak, vojáci mě asi nikdy nepřestanou překvapovat.

A tak jsme si povídali dál. Čím víc toho vyprávěl, tím nadšenější jsem byla. Sice to nebude žádný trhák na první stránku, ale kdo by čekal od ostříleného vojáka lidské obyčejné lidské příběhy. Nakonec mi nezbylo nic, než jen obdivně koukat na vysokého plukovníka s ostrými rysy a kraťoučkým ježkem. A přikyvovat. Rozhovor jsme ukončili až ve chvíli, kdy jsem měla úplně sucho v puse. Vypnula jsem diktafon a tázavě se na něj podívala.

„Můžu se Vás zeptat na něco osobního?“

Viditelně znejistěl, ale potom lehce kývnul.

„Jsem tu od rána, a i když jsem vypila snad pět litrů vody, pořád mám vyprahlo v puse a rty mě pálí jako čert. Jak se tomu bráníte? Je to samozřejmě mimo záznam.“

Pokusila jsem se o vtip jako nějaké elévka.

Zacukalo mu v koutku úst, ale zachoval si vážnou a profesionální tvář. „Myslím, že tato informace není tajemství, takže Vám ji klidně sdělím. Na kůži používáme speciální mastičku, kterou tady vyrábějí starousedlíci. Používají ji na všechno a je to zázrak. A na rty?“ Zašátral v kapse maskáčů a položil na stůl tubičku Jeleního loje. „Nosil jsem ji s sebou od dětství. A některé své zvyky jsem tady naštěstí měnit nemusel,“ mrknul na mě a odešel. Tubičku na stole však nechal. Gentleman v zeleném.

Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.