Hokejový národ

„Kdy přijde táta?“ zvedl Jirka oči od sešitu. Odložila jsem žehličku a rozhodla se ho trochu popíchnout: „Před deseti minutami jsem ti na stejnou otázku odpověděla, že za hodinu. Schválně, dokážeš to spočítat?“

„Mami...“ podíval se na mě prosebně: „Mohl bych mu jít naproti?“

Zaváhala jsme a podívala se z okna. Venku bude světlo nejmíň hodinu: „Dobře, ale nezapomeň se teple obléct.“

“Jasně, a hlavně si nezapomeň namazat rty, chlapečku můj malinkej!“ parodoval mě a pak zvážněl: „Mami, je mi devět, jsem chlap a ty ze mě pořád děláš malý dítě. Kdyby jen dítě, holku!“ pronesl ta slova tak dotčeně, až jsem se rozesmála.

„Tak už běž, drsňáku!“

Když se za Jirkou zavřely dveře, vrátila jsem se k žehlení...

Stejně je to lump. Stěžuje si, že z něj dělám malou holku, ale rty má věčně popraskané. Až se mi prodavačka směje, že jí pěkně zvedáme tržby při naší spotřebě Jeleního loje.

A pak už se mi myšlenky toulaly všude možně. Plánovala jsem letní dovolenou. Vzpomínala na to, jak jsme ráno vstávali, abychom viděli olympijské semifinále a taky na nervy při nájezdech. Vlastně jsem posledních pár dní dost žárlila, že nejsem chlap. Ráda bych si užívala to olympijské hokejové šílenství naplno. Až pozdě jsem si všimla, že se venku mezitím docela setmělo. V puse mi najednou vyschlo.

Kde je ten Jirka? Co když potkal někoho, koho potkat neměl? Muž v černém natahuje ruku po mém synovi... Ne, blázním. Nic se mu nestalo. Prostě se jen zdrželi. Zapovídali se. Určitě! Jak jinak! Za chvíli zazvoní, protože budou líní hledat klíče.

Ale co když zazvoní policista a bude se tvářit vážně? Já mu dám, že z něj dělám holku, doma bude, nikam ho už samotnýho nepustím, i do školy ho vodit budu!

“Máme hlad!“ ozvalo se zároveň s klapnutím dveří.

„Kde jste byli?!“ utrhla jsem se na ně, ale cítila jsem obrovskou úlevu.

„Nejanči. Říkal, žes mu to dovolila. Trochu jsme se prošli.“ Krotil mě muž. Tedy - pokusil se o to. „Víš, jak jsem se o Jirku ale bála? Co všechno se mu mohlo stát?!“

„Ajaj, tys zase smíchala všechny černý kroniky za poslední půlrok, viď? Klid. Zatímco tys nás nechala sežrat vlkodlakem nebo ulechtat k smrti Červenou Karkulkou, my jsme se prostě cestou jen trochu zapovídali. Ale musíš to pochopit, řešili jsme životně důležité věci!“ mrkli na sebe.

„Důležité? Hokej jste řešili? Nagano, Jágr, Češi do toho, a když si jdu do mrazáku pro špenát, najdu ho určitě v postavení mimo hru!“ bublala jsem ještě trochu ze setrvačnosti.

Jirkovi se rozesmály i pihy na nose: „Mami! Roztávání ledovců a hokej a japonská zvířata, teda jako makakové, a ten ňouma Martin z céčka a…“ chrlil ze sebe na jedno nadechnutí.

Japonští makakové. Aha. Makakové. Japonští. „Tak dost!“ ukončila jsem debatu, protože se mi před očima zhmotnil makak v ninja čelence a to už by se mi oba smáli naplno. Bojovně jsem sevřela v kapse svůj Jelení lůj a šla ohřát večeři.

Makak s pukem, ach jo.

Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.