Jelení lůj a pražské metro

Tak dobře, já vám to všechno povyprávím. Musíte na mě ale pomalu. Už nejsem nejmladší a někdy se mi to pěkně plete. Nedivte se. Těch let, lidí, osudů... V květnu 1974 se všichni radovali. Jak by ne, když na otevření první trasy metra čekali o čtyři roky víc, než bylo v plánu. Na mé stanici, jmenovala se tenkrát Sokolovská, se sešli pánové a dámy, co něco znamenali. Taky novináři. Byla jsem snad nejfotografovanější lavička v zemi. Jo, tímhle dnem začalo pražské podzemí žít. I v noci, když lidský cvrkot utichne. Ve stěnách totiž shon předešlého dne rezonuje pořád.

V té tmě není skoro nic vidět, ale chvílemi se zdá, že z pomalu utichajících ozvěn vystupují stíny. Nevěříte? Dala bych krk na to, že tam jsou. Tiše spolu rozmlouvají, jejich šepot mizí v temných tunelech a s příchodem nového dne se rozplývají. Myslím, že nemají moc rádi lidi. Ale někdy, opravdu jen výjimečně, se jejich svět se světem cestujících spojí. Jen na okamžik.

Třeba jako to sychravé listopadové ráno, na které jste se mě ptali. Všichni se tehdy choulili do svých kabátů a nikde ani náznak úsměvu. Na nástupiště přiběhla mladá maminka a davem za sebou táhla vzpouzejícího se chlapečka. Nebylo mu víc než pět. Vypadal zarputile. Protlačili se ke kraji nástupiště a společně vyhlíželi metro. „Můžeš mi říct, kde ses zase umazal?“ Vyhrkla mladá žena. „Na návštěvě u babičky budeš vypadat jako největší šmudla. A drž chvilku, natřu ti rty, z té zimy je máš celé popraskané.“ Vyndala z kapsy Jelení lůj. Chlapeček sebou prudce cukl a vyrazil matce tubičku z ruky.

Malý předmět letěl vzduchem a s tichým cinknutím skončil na kolejích. Snad ve snaze všechno zachránit, snad z dětské nerozvážnosti se chlapec vrhl k okraji nástupiště. Naklonil se dolů a ztratil rovnováhu. V dálce v ten moment zahoukal vlak a ve tmě tunelu se objevila světla. Blížila se rychle – do stanice jim chybělo sotva pár vteřin. Nikdo, kdo v tu chvíli viděl, co se děje, se ani nepohnul. Jen vítr, který se tunely prohání, cuchal všem vlasy. A ševelil. Až nepatřičně nahlas. Nebylo přes něj slyšet, že nad hlavami cestujících něco zašustilo. Po stěně přeběhl stín a na malý okamžik zhasla všechna světla.

Když jsem se vzpamatovala, stál chlapec vedle matky a vyděšeně se na ni díval. Natáhl k ní ruku, rozevřel dlaň a podal jí malou tubičky. Pak se prudce objali. Do metra v tu chvíli nikdo nenastoupil.

Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.