První ve vesmíru

Proč sametová? Tu otázku poslouchám 15 let. Jo jasně, revoluce bez násilí, bez krve, bez boje. Takový vysvětlení, se ve škole učí každý malý děcko. Sametová... Proběhla hladce, to je fakt. Jenže co když to s tím jejím jménem bylo docela jinak?

Na jeden hlt dopil pivo, mávl na mladého číšníka a ten přinesl během chvilky další. Novinář se zarostlou tváří a červenýma očima měl tyhle putyky rád.

Všichni se dneska upínají k 17. listopadu. To je panečku datum svobody. Jenže skoro nikdo netuší, že pro mě a pro fůru dalších to začalo o dost dřív. Palachův týden jsme tomu říkali – největší projev odporu proti režimu od roku 1968. Byla zima až praštělo. Tohle počasí měly lidové milice obzvlášt rády. Budilo je k akci. A policajti po nás šli jako slepice po flusu. Člověk musel mít rychlý nohy a ideálně žádnou rodinu.

Narovnal se na židli a zapálil další cigaretu. Vzpomínky se mu horečně honily hlavou.

Bylo 16. ledna. V davu si mě vyhlídli a já musel zdrhat, jinak by mě čekal nejmíň výprask. Každé nadechnutí pálilo jako tisíc čertů. Dělaly se mi mžitky před očima. V jednu chvíli jsem upadl a pěkně si natloukl. Posbíral jsem se, zahnul za roh a vletěl přímo do malých dveří nějakého krámku. Opřel jsem se o stěnu a ztěžka dýchal. Proti mě stála v šeru drobná postava. Starý pán si mě měřil pohledem.

„Teče Vám krev příteli,“ pronesl tiše a ukázal si na bradu.

„Já vím. Nebojte, nic Vám tady neušpiním. A hned vypadnu. Nechci potíže.“

Pán jen mávl rukou a ukázal na dveře za sebou. „Jděte si umýt. Pak to vyřešíme.“

Když jsem se vrátil do místnosti balil zrovna do papíru nádherný kus látky.

„To je samet. Musím ho donést zákazníkovi. Co kdybyste mi pomohl, příteli.“ Jeho ruce lehce klouzaly po nejvznešenějším materiálu, který jsem kdy viděl. Nemohl jsem od jeho pohybu odtrhnout oči.

„Já? Vždyť mě neznáte. A honí mě bezpečnost. A...“ a pak mi to došlo. On mi chce pomoci. Dívali jsme se do očí. Snad minutu. Snad dvě. A rozuměli si.

„Chci vám poděkovat,“ řekl jsem nesměle. Nemám u sebe ale vůbec nic. Jen tohle...“ a z kapsy jsem vytáhl Jelení lůj.

„Ten se bude takhle v zimě hodit,“ usmál se.

Odložil tužku a poprosil o účet. Zbývalo jen v pár větách shrnout, jak na podzim téhož roku zuřivě psal jeden článek za druhým o událostech, které se prostě děly. Nevěděl tehdy, jak je nazvat, tak zvolil metaforu. V hlavě ji měl spojenou s krásou, nadějí a solidaritou. Zaplatil a místo spropitného položil na stůl k penězům malou tubičku. Ke dveřím ho doprovázel nechápavý pohled číšníka.

Ti mladí... Nic si nepamatují.

Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.