Nejlepší ze všech

Tři, dva, jedna, teď! Vyběhla, jako když střelí. Rozběh na přeskok musí být prudký a výbušný. A znovu. A znovu. Vždy přesně sedmdesát sedm stop. Pak se celá udýchaná přesunula k bradlům. Dala si na nich záležet. Musela. Dvojný obrat chce plné soustředění, orientaci v prostoru a rozhodnost. Pět hodin uběhlo jako voda. Pak rychlá sprcha a cesta do školy. To večerní gymnázium mi byl čert dlužný, nadávala si v duchu pod proudy vlažné vody a do její mysli se jako tolikrát vetřel známý hlas: „Jsi zbytečně ctižádostivá. Čeho myslíš, že dosáhneš?“

Večer ve svém pokoji pečlivě procvičila všechny ztuhlé svaly a pak si namazala ruce vrstvou loje z malé tubičky. Byl to její trik. Mozoly na rukou se musí udržovat ve správné formě – kdyby se strhly, tak je s bradly amen. Po dokončení svého rituálu si lehla do postele a zavřela oči. Klidný odpočinek ale nepřicházel. Zítra brzy ráno musí ještě do práce, pak už ale nebude nic důležitějšího, než odlet do Tokia. Radostí jí poskočilo srdce. „Těšíš se? I na to, jak tě tam zesměšní ta sovětská matrjoška, která mohla trénovat celé dny?“ Uchechtl se vnitřní hlas. „Buď už zticha!“ Okřikla ho a nebyla si tak docela jistá, jestli v duchu nebo nahlas.

Den odletu byl hektický. V práci se s ní loučili, jako by se už neměla nikdy vrátit. Přede všemi musela oficiálně slíbit, že bude čestně a ze všech sil reprezentovat Československou socialistickou vlast. Neměla ráda tyhle ceremonie, a tak, zatímco se ostatní rozjařeně bavili a důležitě po sobě pokukovali, vydala se na krátkou procházku. Nohy ji samy donesly před sochu svatého Václava. Chodila tam vždy, když si potřebovala něco důkladně promyslet. První olympiáda, no páni… honilo se jí hlavou pořád dokola. Stála tam, nevnímala lidi kolem a upřeně koukala na sochu před sebou. Na symbol místa, kam patřila. Pak mu k nohám opatrně položila oficiální olympijský odznak a malou prosbu – ať to zvládnu. Zašeptala ji téměř neslyšně. Nešlo jí o uznání ani o peníze. Chtěla, aby se to vzdálené snové město rozeznělo tóny československé hymny. A hlavně chtěla umlčet věčného rýpala ve své hlavě. Po době, která se zdála věčností, se otočila a vyrazila na letiště.

Ještě v den jejího odletu napsal jeden novinář: „Je ženou, před jejíž vůlí je třeba mít se na pozoru.“ Nečetla to. A nevěděla ani, že prvním kontaktem s japonskou půdou zahájí etapu, v níž po čtyři roky nebude poražena ve velkém závodě. Netušila nic o fenomenálním úspěch, který zopakuje i na olympiádě v Mexiku, ani o tom, že jí ve stejném roce změní život ruské tanky. Nic z toho nevěděla a stejně jí nedočkavostí hořely tváře.

Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.