Pražské jaro

Venku byla taková zima, že každý nádech štípal až k slzám. Přesto zhluboka nabral vzduch do plic a zavřel oči. Potřeboval si srovnat myšlenky, které mu v hlavě poletovaly sem a tam. Pak nervózně zašátral v kapse. Našel zápalky, cigarety, pár drobných a nakonec mu v ruce zůstal malá tubička. Otevřel ji a dopřál svým mrazem zbídačeným rtům chvilku úlevy. Vrátil se do sálu. Soudruzi už na něj čekali. Opřel se o řečnický pult, podíval se jim do očí a zahájil svůj projev.

„Maminko, maminko, podívej, v televizi je ten hodný pán před fakt velikým letadlem,“ volala Anička vesele z pokoje. Marta si utřela mokré ruce do zástěry, podívala se z okna, za kterým právě rozkvétaly šeříky a šířily do bytu opojnou vůni. Pak vešla do pokoje: „Ano Aničko, letí do Moskvy. Bude tam mít velikou schůzi,“ a s napětím sledovala malou Dubčekov u postavu mávající do kamer. „Vedle toho letadla vypadá jak David před Goliášem,“ říkala si v duchu, zatímco on sáhl známým gestem do kapsy. Prak z ní ale nevyndal. Martinu mysl zaplavil neklid. Myslela na svého bratra, za kterým má už za pár měsíců odjet na návštěvu.

„Aničko, šup, zvedej se. Vyčistit zuby a spát! Podívej, kolik je hodin?“ Samotnou ji překvapil příkrý tón jejího hlasu. Dcera si ho však nevšimla. S chabými protesty se zvedla a odšourala se do koupelny. Při čištění zubů si pak krátila dlouhou chvíli prohlížením maminčiny kosmetiky. Nebylo jí víc než pár lahviček a flakónků, i tak ale všechny stály pěkně v řadě od velkých po malé. „Jako vojáci,“ pomyslela si dívka a zadívala se na nejmenšího v řadě. Měla ho nejradši. Voněl totiž stejně jako máma.

Poloprázdný byt působil studeně a neosobně. U dveří stály čtyři velké kufry a jedna síťovka, ve které měla Anička své hračky. „Dobrodružství začíná,“ pomyslela si Marta a zavolala na dceru, která se teatrálně loučila s každou místností zvlášť. „Pojď, dole už čeká auto!“. Vynosily ven všechna zavazadla a naskládaly je do připraveného žigulíku. Venku bylo dusno a horko jako v sauně. Počasí přesně odpovídalo náladě ve společnosti.

Nasedly do auta, to s nimi obkroužilo dům a vydalo se směrem k nádraží. Anička se přilepila ke špinavému sklu a začala posmrkovat. „Mami, mě bude hrozně smutno. Chci zase do školky. Nechci pryč.“ Rozplakala se. Marta ji chytla za ruku a přitáhla k sobě. „Neplakej, beruško. Tam, kam jedeme, jsou taky školky. Najdeš si tam kamarády. Budeme tam taky doma.“ Anička dlouze potáhla nosem. Marta jí automaticky podala kapesník: „Tady máš. A pak si natři pusu, máš ji hrozně suchou.“ Když si uplakaná dívka mazala jelením lojem rty, hlavou jí běhala jediná věc. „Budeme tam taky doma.“

Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.