Jelení lůj a rozdělení Československa

„Táto pojď, už to začíná,“ volala netrpělivě manželka z obývacího pokoje, kde už byla spokojeně usazená s oběma dětmi.

„Jo, jen si rozdělám pivo,“ houkl z kuchyně a otevřel ledničku. Hlavou mu běžela jedna myšlenka za druhou: „Začíná, začíná... Ale co k čertu začíná? Nový prezident? Letos se toho děje nějak moc novýho. A to je teprve začátek února.“ S povzdechem ledničku zavřel a došel si k lince pro otvírák.

Vážený pane prezidente, nyní složíte do mých rukou slib předepsaný Ústavou...

To už stál ve dveřích obývacího pokoje a díval se na svoji rodinu, která napjatě sledovala obrazovku. Manželka vzhlédla, usmála se na něj a pokynula mu, aby si sedl vedle ní.

...prosím proto, abyste přistoupil ke stolu, na němž leží Ústava České republiky, položil na ni ruku, přečetl slib, složil jej podáním ruky a potvrdil podpisem.

Neposadil se. Opřel se o zárubeň dveří a sám pro sebe si zamumlal: „Ústava České republiky. České...“ V Praze žil už dvacet let. Přišel sem studovat. Rodiče nechal v zapadlé slovenské vesnici. Na vysoké potkal ve druháku Janu a jak už to tak chodí, čtyři měsíce po rychle zorganizované svatbě se narodil Jeníček. A tak v Praze už zůstal. Rodiče o stěhování nechtěli ani slyšet. Vídal je sporadicky. Naposledy byl doma na otcově pohřbu. Svoje odcizení si ale nikdy nepřipouštěl. Až dnes.

Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její ústavu a zákony...

„Tak co se děje?“ Zeptala se ho žena večer v posteli a pozorně ho měřila pohledem.

„Ale nic, jsem jen nějaký unavený,“ pokoušel se zachránit situaci.

„Lubore já tě znám, nevytáčej se,“ pohrozila na oko, ale se starostí v hlase.

„Já jen nevím, kam vlastně teď patřím a kde je moje doma, chápeš?“ Skoro se rozbrečel. „Pro vás je to radost, ale co já? Nevím, jestli jsem tu vůbec doma?“

Manželka se na něj podívala, sáhla pro malou tubičku na nočním stolku a namazala si rty. Dělala to tak vždycky, když potřebovala získat trochu času. Mockrát ho tím během hádek vytočila, dneska si toho ale nevšímal. Pak se na něj usmála: „Možná ti to přijde hloupé, ale řekni mi, je Jelení lůj česká nebo slovenská značka?“

„Vyrábí se přece v Čechách. A nevím, kam tím míříš,“ ohradil se rozmrzele.

„Nemyslím si, že je důležité, kde se vyrábí. Jde o to, kde je oblíbená. Ženské ji mají v kabelkách v Praze stejně jako v Bratislavě. A ty jsi doma tam, kde tě milují – my tady, tvoje maminka tam. Rozdělením země se na tom nic nemění,“ uzavřela vítězoslavně svůj monolog.

Neměl rád tenhle její tón. Málokdy našel protiargumenty. Nechal ji, ať si mu lehne na rameno. Zavřel oči. A těsně před tím než tvrdě usnul, v momentu, kdy sebou z polospánku škubnul, mu blesklo hlavou: „Zítra musím zavolat mámě.“

Pozn: Jednotlivé příběhy jsou smyšlené a nic z toho se takto nikdy nestalo.